Česká strana sociálně demokratická Svoboda, spravedlnost, solidarita

Lomnice nad Lužnicí

Novinky

Protože se na mne obrací řada vás se žádostí o zveřejnění mého sjezdového proslovu, který na rozdíl od jiných Česká televize zrovna nevysílala, rád tak učiním. Snad tím nebudu nařčen z dalšího kverulantství a pokračování odboje! :-)

Milí přátelé, díváte se na mě a zvědavě čekáte, s čím teď asi ten rebel Zimola vyrukuje, co nám řekne. Že je to tak? 
Během pár posledních měsíců jsem se v očích veřejnosti stal hlavním stranickým oponentem vedení ČSSD. Přitom jsem opakovaně prohlašoval, že si tím, co říkám, nepřipravuju žádnou pozici pro kandidaturu na sjezdu. Že se mi jen nelíbí, jak se vedení strany postavilo k fiasku v krajských a senátních volbách a jak neví, co udělat pro to, abychom podobný výprask nedostali v letošních parlamentních volbách. Jak k nám zpátky vrátit voliče, kteří nám dávali hlas dříve. Vzpomenete si třeba, kolik lidí nás volilo v těch nejlepších dobách, třeba v roce 1998? Česko je ale země příběhů, a tak se stalo, že místo diskuse se začaly psát konspirační scénáře, v nichž jsem byl obviňován ze špatně skrývaných osobních ambicí, ze spojenectví s našimi politickými protivníky, z falešných her s prezidentem Zemanem a ze snahy zničit sociální demokracii.

Co na tom, že už 18 let hájím barvy ČSSD! Že deset let jako starosta, a teď ve třetím období jako hejtman plním sociálně demokratický program! Že logo ČSSD ani nepotřebuju mít na bundě, na tričku nebo na vizitkách, protože ho veřejně nosím tady, vypálený přímo na obličeji! A nosím ho, stejně jako vy všichni, hrdě, nestydím se za něj, i když mi to zrovna všude dveře neotevírá a ne každý mě za to plácá po zádech – ale co vám budu vyprávět, všichni to dobře znáte!

Dneska jsme tady v Brně na největším stranickém svátku, na sjezdu, konaném koncem zimy. Jak symbolické: politika je taky prý něco jako lyžování - občas sjezd, ale většinou slalom. Brzy se budeme snažit prokličkovat mezi brankami a dojet do cíle nikoliv krajského přeboru, ale celostátního závodu – a to celí a s nejlepším časem. Abychom to zvládli, měli bychom si otevřeně a bez jakýchkoli příkras říct, co nás na trati čeká.

S číslem jedna, aspoň podle preferencí soudě, vyrazí na kopec Andrej Babiš. Pojede rychle a dravě, vždyť dobře namazal. Sem tam mine branku, zkrátí si trasu, někdo by řekl, že to ojebe, ale lidi to ani nepostřehnou, protože se jim ta jeho zábavná jízda prostě líbí.

Po něm se na trati objeví Bohuslav Sobotka. Jede rozvážně s poctivě vykrouženými oblouky. Když se mu nějaká branka nelíbí, vrátí se k ní, domluví jí a pak jí třeba i vymění, ale trať projede celou. Čas sice není nejlepší, lidem se styl taky moc nelíbí, ale jeho tým ho v cíli za gentlemanský sportovní výkon pochválí.

To už ale bude na kopci Vojta Filip. I když to není slalomář, ale vyloženě sjezdový typ, s tratí se popasuje solidně i proto, že branky bude objíždět zásadně zleva. V cíli se s ním před kamerami nikdo moc bavit nebude, ale to mu nevadí, protože všichni za ním začnou chodit do jeho maringotky, až se setmí.

Po něm vystartuje vyhladovělý ambiciózní tým ODS. Za pokřiku „Zjednodušme to“ se nebudou koukat ani vlevo, ani vpravo, místo slalomu to vezmou přímo k cíli a spoléhat přitom, že nejdůležitější je čas a že už jim lidi prominuli dopingové skandály z minulosti. V cíli se nechají podrbat šampionem Andrejem a za kostku cukru mu slíbí cokoliv.

Lidovci ví, že už ani modlení nestačí, a tak si přiberou novou akvizici ze Suché Lozi. Ve dvou se to sice lépe táhne, ale na kopci v tandemu to může být docela nebezpečné. Na druhou stranu díky tomu získají vyšší rychlost, a když se jim povede projet všemi brankami, mohou favority hodně pozlobit.

Startovní pole pak budou uzavírat různí exotičtí závodníci, kteří se do TOP sestavy asi nedostanou – samurajové, piráti, nemuži – jimž vlastně nepůjde ani tak o stupně vítězů, jako o body do kvalifikace, aby se mohli zúčastnit zase příště.

A my, diváci tohohle závodu, stojíme na kopci, v rukou držíme prapor ČSSD, sledujeme taktiku jednotlivých týmů a klopíme zrak, když na nás od startu Bohuslav Sobotka jako předseda volá: „Všichni za mnou a já vás vyvedu z listopadu do prosince!“

Víte, já nechci být rebel bez odpovědnosti, a proto jsem několikrát nabízel ruku ke spolupráci a mlčel jsem, když mne předseda veřejně označoval za loutku, škodiče a rozeštvávače. Jsem loajální ke straně, které jsem za mnoho vděčný, ale nemůžu prostě mlčet, když cítím, že naše taktika nebudí mezi lidmi nadšení a než aby je přitahovala, tak je spíš odpuzuje. Takže co s tím, přátelé?

Podle mého by bylo nejlepší začít u sebe. Poslední dobou jsme jak pohřební plačky, naříkáme, fňukáme a stěžujeme si, že lidi utíkají od nás politiků a politiky. Navíc když jim to říká druhý nejvyšší vládní politik v zemi. Divíme se, že nám lidi nerozumí, že nás nechválí za obecné dobro, které jim přinášíme, a viníme z toho ne sami sebe, ale Andreje Babiše. Toho samého Babiše, kterého jsme si před třemi lety vzali do vlády, dnes nazýváme normalizačním bolševikem, oligarchou a despotou byzantského stylu. Nejsme ani tvrdí, ani zásadoví. Jsme jen směšní a nesrozumitelní. Anebo jinak – jsme vykřičník, který změkl a stal se otazníkem.

Místo abychom sebrali Babišovi jeho sílu, abychom se mu zasmáli nebo ho i někdy pochválili, tak s koženým výrazem ve tváři a dramatickým tónem hlasu nesmyslně útočíme. Francouzský humanista a esejista Michel de Montaigne už kdysi prý zvolal: Cožpak už se neodvážíme ani prohlásit o nějakém vykukovi, že si pěkně učesal pěšinku?

Ono je totiž pohodlnější namlouvat si, že naším největším problémem je nějaké populistické hnutí a že se proti němu nedá bojovat. Tak to ale vůbec není, Andrej Babiš nám nastavil zrcadlo a náramně se baví, jak nás ten vlastní obraz vyděsil. Zvykli jsme si na klidné časy, zvykli jsme si na vlastní neomylnost a spoléhali na bezmeznou trpělivost voličů. Arméni na to mají krásné přísloví, jak sedí pes u kupy sena a říká: „Mám já to ale velký stín.“ Pojďme tedy nejdřív vyjít ze stínu někoho jiného, buďme sami sebou a ptejme se, ne proč lidé volí jiné, ale proč nevolí nás.

Je řada témat, která leží na zemi a které lidi opravdu zajímají.

Pro nás sociální demokraty nemůže být život pouze firemní kariéra nebo role osvíceného herce v televizi. Je to rodina v tom nejobyčejnějším a zároveň nejdůležitějším smyslu každodenního života. Jaká témata nabízíme matkám, otcům, prarodičům či jejich dětem dnes? Řekli jsme důrazně jasné názory na to, zda udržíme nemocnice před privatizací? Pomůžeme firmám vypořádat se s nedostatkem zaměstnanců? Máme a budeme mít dostatek lékařů, zubařů a zdravotních sester? Jak chceme vyřešit důchodový systém, až se Husákovy děti stanou Sobotkovými seniory? Zajímají nás církevní restituce? Vysvětlili jsme náš návrh daňové reformy právě těm, pro které jej hlavně připravujeme? A místo debat o stropu měsíčního platu, řekli jsme, jak omezíme zneužívání sociálních dávek těmi, kteří si na nich založili slušné živobytí? Říkáme dostatečně nahlas, že pro nás není stát firma, že stát je pro nás rodina? Rodina, která se umí postarat o své slabší členy a které jako firma nepropouští pro nadbytečnost? Říkáme to?!

Já přece vím, že žijeme v uspěchané době, kdy šikovní marketéři dokáží vzít jakékoliv téma, zjednodušit ho a ještě jednodušeji ho odprezentovat bez ohledu na jeho pravdivost tak, že mu lidé rozumějí. Ale na tuhle lacinou, leč velmi účinnou strategii přece nemusíme přistupovat. My nemusíme hospodsky nadávat, nemusíme vystupovat ublíženě, nemusíme mávat slovy, jak makáme a jak se proti nám všeci spikli, nemusíme urážet své oponenty a bezdůvodně je obviňovat z kradení, nemusíme si přivlastňovat cizí úspěchy a říkat, že vlastně ani nejsme politici. Musíme něco jiného. Být uvěřitelní, srozumitelní, přímí. Kdo totiž chce vpravit zástupům své názory a důvody, nejspíš je přesvědčí tím, že se sám bude jevit přesvědčený. A já jsem přesvědčený, že stát není firma. Stát je rodina!

Naše strana je plná šikovných a pracovitých lidí. Máme 3 a půl tisíce obecních a městských zastupitelů, držíme čtvrtinu Parlamentu i třetinu Senátu. Tahle čísla, to je zároveň jak obrovská hrdost, tak veliká naděje. Je to ale také obrovská odpovědnost jednoho každého z nás, kteří jsme se tu dnes sešli. Je nás tady kolem 700. Přijeli jste s otázkami a chcete odpovědi. Nemohu vám říkat, co si máte myslet. Snažil jsem se vám nicméně říci, o čem bychom měli přemýšlet.

Mimochodem, v tom roce 1998 nám věřily dva miliony voličů….

Děkuji za pozornost!